Občanské právo v Německu

Občanské právo v Německu se označuje také jako soukromé právo. Jeho hlavním základem je německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch), doplněný dalšími zákony. Upravuje vztahy, v nichž jsou zúčastněné strany v zásadě právně rovnocenné. Smlouvy vznikají vzájemně souhlasnými projevy vůle zúčastněných stran. Mohou zakládat povinnost platit, dodat zboží, umožnit užívání nebo poskytnout službu. Mnoho smluv lze uzavřít bez předepsané formy, pro některá jednání je však stanovena zvláštní forma. Závazkové právo zahrnuje smluvní nároky a zákonné povinnosti. Kdo poruší povinnost nebo způsobí škodu, může mít za určitých podmínek povinnost ji nahradit. Porušení povinnosti, škoda, příčinná souvislost a odpovědnost se přitom posuzují odděleně. Věcné právo upravuje držbu a vlastnictví. Držba znamená faktickou moc nad věcí, vlastnictví její právní přiřazení. Někdo proto může věc držet, aniž by byl jejím vlastníkem. Mezi zvláštní oblasti patří mimo jiné kupní právo, nájemní právo, rodinné právo a dědické právo. Každá oblast má vlastní pojmy a typické postupy. Rodinné a dědické věci projednávají částečně specializovaná oddělení soudů. Nároky je třeba jasně pojmenovat a uplatnit včas. Promlčení znamená, že po uplynutí rozhodné doby již zpravidla nelze existující nárok úspěšně prosadit, pokud se druhá strana promlčení dovolá. Přesný počátek a případná přerušení závisejí na konkrétním případu. Před soudním řízením bývá často vhodná písemná výzva. Uvádí se v ní skutkový stav, požadavek a přiměřená lhůta k jeho splnění. Jednání, mediace a smírčí řízení mohou předejít soudnímu sporu. V civilním řízení strany předkládají skutečnosti a důkazní prostředky. Soud rozhoduje o uplatněných nárocích a zohledňuje pravidla řízení. Strana, která prohraje, může podle výsledku nést také náklady řízení.