Jazyk v Polsku

Polština je úředním jazykem používaným ve veřejné správě, školách, většině služeb a ve velké části každodenního života v Polsku. Patří do slovanské jazykové rodiny a úzce souvisí s češtinou, slovenštinou a několika dalšími jazyky, jejichž mluvčím však nemusí být automaticky snadno srozumitelná. Polská abeceda používá latinská písmena a přidává znaky jako ą, ć, ę, ł, ń, ó, ś, ź a ż. Tato znaménka jsou součástí pravopisu a mohou měnit výslovnost nebo význam, takže zapisování polských slov bez nich může vést k nedorozumění. Polská gramatika používá pády podstatných jmen, gramatický rod, slovesný vid a mnoho koncovek. Tvar slova se může měnit podle jeho větné funkce, toho, zda je děj dokončený, a toho, zda mluvčí hovoří o osobě, předmětu nebo skupině. Výslovnost může být náročná kvůli souhláskovým skupinám a několika podobným hláskám. Zpočátku je užitečnější mluvit zřetelně a pomalu a pozorně poslouchat, než se snažit znít dokonale. Mezi zdvořilé každodenní výrazy patří dzień dobry jako dobré ráno nebo dobrý den, cześć jako neformální ahoj nebo na shledanou, proszę jako prosím nebo tady máte, dziękuję jako děkuji a przepraszam jako promiňte nebo omlouvám se. Lidé volí formální nebo neformální vyjadřování podle věku, vztahu, pracoviště a situace. Pan a Pani jsou zdvořilá oslovení muže a ženy, zatímco křestní jména jsou běžná, když se lidé dohodnou, že je budou používat. Polština má regionální přízvuky, místní slovní zásobu, odborný jazyk, řeč mladých lidí a rodinné výrazy. Kašubština má v Polsku zvláštní uznané kulturní postavení a mnoho obyvatel doma používá také menšinové nebo přistěhovalecké jazyky. Nejlepším prvním jazykovým cílem je praktická komunikace: pozdravit, říct své jméno a adresu, porozumět jednoduchému pokynu, požádat o zopakování a číst základní nápisy. Pravidelné krátké procvičování ve skutečných situacích buduje jistotu rychleji než memorování dlouhých seznamů slov.